Ahoj! Já jsem Tino. Dřevěná loutka na plný úvazek a námořník na letní brigádě. Ano, čtete správně. Plavím se z Indie do Česka, protože mám veledůležitý úkol. Dopravit hromadu voňavých banánů do výrobny GELA’DORO. Tomšos říkal: „Tino, banány musí dorazit v pořádku! Dávám Ti velkou zodpovědnost!“
A moje práce na lodi? Uklízet palubu, vyprávět námořníkům vtipy a česat jim vousy, aby se nezamotávaly do lan. „Proč banán nikdy neuklouzne sám na sobě?“ ptal jsem se kapitána. „Protože má slupku pod kontrolou!“ Kapitán se smál tak, že mu obočí vlálo jako pirátská vlajka.
Moře bylo klidné, banány naskládané v bednách. A já si pískal a leštil palubu tak usilovně, až jsem si skoro vyleštil vlastní kolínka. A pak… pak to přišlo. Nejdřív jen malá vlna. Pak větší. A pak OBŘÍ MEGA VLNA. Loď se zhoupla, námořníci popadali do sudů od rumu a já jsem se zakousl do koštěte, abych neodplaval.
„Něco je pod námi!“ zakřičel kapitán a z hlubin vyskočil obrovský modrý žralok! Nebyl děsivý, spíš… zvědavý a hladový. A trochu natvrdlý. „Hele, kam vezete ty žluté věci?“ zahulákal, když švihnul ocasem do vody tak silně, že paluba dostala slanou sprchu. „To jsou banány pro Česko!“ zakřičel jsem. Do GELA’DORO zmrzlin!“
Žralok udělal kolečko kolem lodi. „Banány? Já rád experimentuju.“ A než jsme stačili říct „pozor na kýl!“, zanořil se, nabral obří vír vody… a s tím vírem vytáhl z hlubin modrou spirulinu. Ta se roztočila kolem lodi jako vodní tornádo! Ššššššššš! Voda vyšplíchla na palubu a všechny banány se začaly obalovat do modra, jak na Vánoce řízky ve strouhance.
„Máme modré banány!“ křičel lodník. „To není možné!“ vyděsil se kapitán. Podíval jsem se do bedny. Opravdu, banány byly zatočené v modré spirále a vypadaly jako mořské komety. V tu chvíli mi to docvaklo.
„Zastavte loď!“ zakřičel jsem. „Tohle není problém. To je poklad!“
Kapitán si upravil vousy. „Poklad? Vždyť máme modré banány!“
„Právě!“ vyskočil jsem na bednu. „Banán je sladký, jemný… a spirulina? Ta je modrá, tajemná, mořská, silná! Tohle není nehoda. Tohle je spojení země a oceánu!“ Žralok mezitím zvědavě sledoval palubu a šťouchal čumákem do zádě.
Sáhl jsem do baťůžku a vytáhl kelímek smetanově-banánového GELA’DORO. Otevřel jsem ho, rozmačkal a přimíchal do zmrzliny zbytek spiruliny, která se třpytila na palubě. „Moment pravdy,“ zašeptal jsem. Nabral jsem lžičku. Ochutnal. Ztuhl jsem. Pak jsem se roztočil dokola jako lodní kompas v bouři.
„Točím se štěstííím!“ vykřikl jsem.„Je to krémové jako banánový polštář a svěží jako mořská vlna!“
Žralok otevřel tlamu. Hodil jsem mu lžičku. Chroup. Ticho. Žralok se začal točit kolem lodi, voda kolem něj zmodrala, ale tentokrát klidně a radostně. „Tohle je nejlepší experiment v mém životě!“ zahřměl.
Kapitán ochutnal také. „Tino… tohle je geniální.“
Podíval jsem se na modré banány, na žraloka, na spirálu ve vodě. A pak jsem to slavnostně oznámil: „Přátelé! Právě jsme nevytvořili problém. Právě jsme vytvořili novou příchuť!“
Žralok vyskočil z vody a udělal efektní salto. „Bude se jmenovat…“ dramatická pauza. Žralok Banános.
Námořníci začali házet čepice do vzduchu. A já? Já už se nemohl dočkat, až to řeknu Tomšosovi ve výrobně GELA’DORO, protože někdy se ty nejlepší příchutě nevymyslí v laboratoři. Někdy vzniknou na palubě lodi, když vám žralok omylem obarví banány na modro. A tak se z Indie do Česka neplavily jen banány. Plavila se s nimi i nová legenda.
