Ahoj. Já jsem Tino. Dřevěný, dobrodruh a profesionální hledač ingrediencí, které se rády schovávají. Tentokrát šlo o vanilku.
Ve výrobně jsem otevřel první hrnec. Nic.
Druhou krabici. Mouka.
Třetí zásuvku. Lžíce.
Čtvrtý sud. (To jsem ani neměl otevírat.)
„To je jako hledat jednorožce!“ vyhrkl jsem zoufale. Zpoza rohu se ozval hlas Tomšose: „Výborný nápad, Tino. Najdi jednorožce a najdeš vanilku.“
Zamrkal jsem.
„Počkat… to nebyl vtip?“
Tomšos jen záhadně nadzvedl obočí. Otevřel jsem atlas světa.
„Jednorožci… jednorožci… kde by tak mohli žít?“ mumlal jsem a listoval stránkami.
Hory? Moc chladno.
Poušť? Písek v kopytech není praktický.
Polární kruh? Roh by zamrzl.
Pak jsem uviděl mapu Karibiku. Slunce. Palmy. Exotika.
„Jasně!“ plácnul jsem se do čela. „Jednorožci jsou elegantní. Potřebují styl. A vanilka roste v tropech!“ Rozhodnuto.
Letadlo, batůžek, zásoba GELAD’ORO na přežití a já.
Vystoupil jsem do karibské noci. Vzduch voněl mořem a květy. Místní legenda říkala:
Jednorožec se pase při úplňku. A nespásá trávu, spásá vanilkové orchideje.
„Tak jo,“ nadechl jsem se. „Ulovím jednorožce.“ Vyrazil jsem do džungle.
Byla tma. Tropická a hustá. Zvuky kolem mě zněly jako orchestr, který si zapomněl noty. Něco zašustilo.
„Jednorožec?“ zašeptal jsem. Byla to kokosová palma. O pár kroků dál jsem šlápl na něco měkkého.
„Jednorožec?!“ Bylo to spadané mango. Klouzal jsem tři metry a zastavil se až o kmen.
„Dobře. Důstojnost necháme doma,“ bručel jsem a vytahoval z batohu lžičku zmrzliny pro odvahu. Měsíc stoupal výš. A pak jsem ucítil vůni. Sladkou, jemnou. Vanilkovou.
Plížil jsem se mezi liánami. Každý krok byl dramatický. Každé zapraskání větve znělo jako fanfára. A pak jsem ho uviděl. Na mýtině zalité měsíčním svitem stál jednorožec. Bílý. Zářivý. Hříva se mu třpytila jako cukrová vata a roh mu zářil stříbrným světlem. A skutečně… okusoval vanilkové orchideje.
„Tak to je tedy lepší než atlas,“ vydechl jsem.
Jednorožec zvedl hlavu. „Kdo ruší mou půlnoční pastvu?“ zazněl melodický hlas. Polkl jsem.
„Tino. Dřevěný. Hledám vanilku. A… kamarády.“
Jednorožec si mě prohlédl. „Proč bych ti měl dát svou vanilku?“
Chvíli jsem přemýšlel. Pak jsem vytáhl kelímek GELAD’ORO.
„Protože z ní udělám nejlepší zmrzlinu, jakou kdy kdo ochutnal.“
Jednorožec přimhouřil oči.
„Vanilkovou?“
„Legendární.“
Smíchal jsem základ přímo na mýtině. Trochu smetany, trochu cukru, špetku magie (dobře, to byl jen karibský vánek).
Jednorožec ochutnal. Zavřel oči. Hříva se mu lehce zavlnila.
„To je… důstojné.“
Usmál jsem se. „Takže?“
Jednorožec sklonil hlavu. Roh se jemně dotkl orchidejí a několik dokonalých vanilkových lusků spadlo přímo do mých rukou. „Vezmi si tolik, kolik uneseš. Ale slib mi, že zmrzlina ponese mé jméno.“
„Slibuju!“
Letadlem jsem vezl vanilku opatrně zabalenou jako největší poklad světa. Ve výrobně jsem slavnostně vysypal lusky před Tomšose.
„Tak přece existují,“ zamumlal.
„A pasou vanilku,“ dodal jsem hrdě.
Výsledek? Krémová, voňavá. Hedvábná vanilková, karibská zmrzlina, která chutnala jako měsíční světlo v tropech. Zvedl jsem lžíci a slavnostně prohlásil: „Od dneška se jmenuje…“ Nadechl jsem se.
Jednorožec Vanilinka. Protože někdy musíš přeletět oceán, uklouznout na mangu a mluvit s rohatým tvorem pod úplňkem, abys našel to, co chybí ve skladu.
