Ahoj. Já jsem Tino. Dřevěný dobrodruh a specialista na proměnu čehokoli jedlého ve zmrzlinu.

Tentokrát jsem měl jasný cíl: lískovo-oříškové gelato. Jemné, krémové a voňavé tak, že by i šiška zaplakala. Vydal jsem se do lese. Jenže… Pod dubem? Jen žaludy. Pod smrkem? Šišky. (Děda by jásal.)

„To není možné,“ mumlal jsem a sypal si žaludy do ruky. „Já chci oříšky, ne krmivo pro divočáky!“

Potkal jsem veverku. „Prosím tě, nemáš pár lískových?“ ptal jsem se.

Veverka se zatvářila tragicky. „Nemám. Zásoby jsou pryč.“

Pak jsem potkal plcha. „Ani jeden,“ zívnul ospale.

Dokonce i sojka, která normálně schovává všechno, co není přibité, jen zakroutila hlavou.

„Všechny oříšky zmizely,“ šeptalo prase i medvěd. „Někdo je vzal.“

„Ale kdo?“ zeptal jsem se.

Zvířátka se podívala jedním směrem. K noře pod starým dubem. V noře bydlel jezevec. Velký, pruhovaný bručoun první třídy. A před jeho norou ležela hora oříšků.

„To je on,“ zašeptal louskáček.

Zaklepal jsem. Z nory vyšel jezevec, pomalu, těžce, s pohledem typu „obtěžujete mě před zimou“.

„Co chcete?“

„Oříšky,“ řekl jsem přímo.

„Moje.“

„Ale jsou z lesa.“

„Teď jsou moje a hotovo.“

Vyjednávání trvalo deset minut. Výsledek? Nula oříšků.

„Nedám ani skořápku,“ zabručel a zmizel zpátky do nory.

Zvířátka si zoufale sedla. A tehdy jsem dostal nápad. „Dobře,“ řekl jsem. „Nezískáme oříšky silou, získáme je strategií.“ Vytáhl jsem z batůžku smetanový kelímek GELAD’ORO. „Uděláme zmrzlinu.“

„Bez oříšků?“ nechápala veverka.

„Přesně.“ Použil jsem žížaly, slimáky, chrousty, trochu kořínků a hlízy a zbytku obilí (jen trochu na aroma) a vytvořil základ, který voněl tak, že se i mech začal podezřele naklánět blíž. Pak jsem začal míchat. Pomalu a přehnaně dramaticky.

„Mmm,“ říkal jsem nahlas. „To je ale fantastická… vůůůně.“

Z nory se ozvalo zašustění. Míchal jsem dál.

„Tak jemné… tak krémové… škoda, že to nebude pro všechny…“

Vykoukla pruhovaná hlava. Jezevec čichal. Znovu. A znovu. Pak vyšel celý.

„Co to je?“ zavrčel podezřívavě.

„Jezevecká zmrzka,“ řekl jsem klidně. „Teda… měla být oříšková, ale když nejsou ty lískáče.“

Jezevec polkl. „Já mám oříšky,“ řekl ostýchavě.

„Víme.“

Ticho. Pak jsem pokračoval: „Víš, my je nechceme všechny. Jen… trochu, aby celý les mohl ochutnat.“

„A proč bych měl?“

Podal jsem mu lžičku. Ochutnal. Zavřel oči a svět se na chvíli zastavil. „Je to… dobré,“ zamumlal. „Víš dřeváčku“, sedl si ke mě, „Já oříšky nejím pořád. Mám je pro strýčka příhodu, když je v lese méně žížal a ovoce. Každý rok si jich pár schovám na horší časy. Jenže pokaždé mi někdo moje zásoby z nory vybere.“

Les ztichl. Plch sklopil uši a sojka zakašlala.

„Aha. Takže to nebyl zlý jezevec. Jen opatrný,“ pomyslel jsme ji.

„Tak uděláme dohodu,“ řekl jsem. „Ty mi dáš trochu oříšků na zmrzlinu a já ti pomůžu hlídat tvoji zásobu na zimu.“

Jezevec přemýšlel. „Dobře,“ řekl nakonec. „Ale už žádné krádeže.“

„A žádné hromadění všeho,“ okřikl jsem všechna zvířátka. Plácli jsme si. Tlapou, rukou i křídlem.

Ve výrobně jsme společně nasekali oříšky, přidali je do základu a míchali. Jezevec dokonce míchal nejvíc – silný, soustředěný a překvapivě precizní. Výsledek? Krémové, voňavé, dokonalé lískové gelato od GELAD’ORO. Celý les ochutnal.

„Možná… není špatné se dělit,“ zamumlal jezevec.

„Možná není špatné být kamarád,“ řekl jsem.

A tehdy jsem slavnostně prohlásil: „Ode dneška se tahle zmrzlina bude jmenovat…“ Zvířátka zadržela dech.

Jezevec Lískovníček. Protože někdy stačí jedna lžička zmrzliny, aby se z bručouna stal přítel.