Ahoj! Jmenuju se Tino a jsem dřevěný, řemeslný kluk, co miluje velká dobrodružství. A když mě někdo pošle na misi, beru ji faaakt vážně.
Celé to začalo v naší výrobně. Můj lidský táta Tomšos stál zrovna u pasterizátoru, ochutnával čokoládovou bázi a zamračeně míchal. „Tino,“ řekl vážně. „Potřebujeme skutečné kakaové boby. Ne obyčejné, ale ty nejlepší. Takové, které mají příběh.“
„Takže… expedice?“ zeptal jsem se a už si rovnal kšandy. Tomšos přikývl. „Ano, tvoje nová mise.“
Do batůžku jsem si zabalil to nejdůležitější – obří zásobu zmrzliny. Protože kdo má GELAD’ORO, má i plán. A kdo má plán, nepanikaří. Většinou.
Po dlouhé cestě jsem dorazil do země, kde roste kakaovník. Hooodně kakaovníku. Do Pobřeží slonoviny. A tam jsem ho potkal. Zajíčka. Měl uši jako radar, čich na čokoládu a moc toho nenamluvil. „Ty nejsi odsud,“ řekl mi podezřívavě.
„Správně. Jsem na čokoládové misi,“ odpověděl jsem. „Potřebuji kakaové boby. A ty nejlepší… přesně takové… jaké jsou támhle na té obrovské hromadě,“ ukázal jsem za strom a už už jsem si je cpal do kapes a do klobouku.
Zajíček si mě změřil pohledem. „Tak to budeš potřebovat moji pomoc lentilko. A taky rychlé nohy.“
„Proč?“ zeptal jsem se.
V tu chvíli se džungle ztišila a ze stínu vystoupil on. Obrovská, majestátní opice s čokoládově lesklýma očima. Říkalo se mu Generál Banán. Nebyl zlý jen tak, byl zlý systematicky. „Nech mé boby na pokoji, dřeváku!“ zahřměl. „Je to moje muniční zásoba!“
„Ale my z nich chceme udělat poctivou, gelatovou čokoládu!“ protestoval jsem.
„Neznám,“ odfrkl Generál Banán a odstrčil nás tak, že jsem zpátky hopkal patnáct minut. I se Zajíčkem.
„Klid,“ řekl jsem si pro sebe. „Mám plán.“ Otevřel jsem batůžek a vytáhl kelímek GELAD’ORO. Krémový, dokonale vyzrálý.
„To jako budeš bojovat lžičkou?“ zeptal se mě Zajíček.
„Neblázni. Budu bojovat chutí. Nikdo neodolá dobré zmrzlině.“ Připravil jsem na mezi návnadu. Krémovou, jemnou, s lehkým banánovým nádechem. Generál ji ale ucítil dřív, než ji uviděl.
„Co… to… je?“ začichal do větru.
„Výměnný obchod za munici,“ odpověděl pohotově Zajíček. „Výborný nápad“, špitl jsem mu do velkého ucha.
Generál ochutnal. Ztuhl. „Hmmm, lepší než hromada čokoládových granátů,“ přiznal tiše, povzdechl si a řekl. „Naberte si, co potřebujete a rychle zmizte. Chci ale ještě jeden kelímek,“ dodal.
„Dostaneš dva,“ řekl Zajíček vítězoslavně.
„Cože? Proč? Ty jsi ale obchodník, ty trdlo,“ rozzlobil jsem se na Zajíčka. „Ale co… dohodnuto. Dostanete dva oba.“
Po týdnu dovádění v lese a nerozloučném přátelství ze Zajíčkem, jsem se vrátil zpátky k Tomšosovi. Pražení proběhlo přísně, vůně byla hluboká, lehce nahořklá a plná tónů kakaa. Rozemleli jsme boby na kakaovou hmotu, smíchali ji s vyzrálou bází, chladili, šlehali a hlídali strukturu. Tomšos ochutnal. Zavřel oči a usmál se. „Tohle má příběh. Jak se to bude jmenovat?“ zeptal se mě.
Odpověděl jsem bez váhání: Zajíček Čokoušek. Někdy je potřeba přelézt půl džungle, přelstít Generála Banána a použít zmrzlinu jako výměnný, diplomatický nástroj.
