Ahoj! Jsem Tino. Dřevěná loutka, milovník dobrodružství a oficiální ochutnávač ve výrobně GELA’DORO.

Jednoho slunečného rána mě Tomšos zavolal k jahodovému záhonu. „Tino,“ řekl vážně, „tyhle jahody jsou speciální. Pohlídáš mi je. Ani jedna nesmí zmizet!“

Záhon byl nádherný. Červené jahody se leskly jako malé lampičky a voněly tak sladce, že se mi zatočila kolínka. „To zvládnu,“ řekl jsem sebevědomě. „Mám oči jako sokol a baťůžek plný zmrzliny.“ Jenže…

Druhý den ráno chyběly tři jahody. Třetí den pět a čtvrtý den už půl bedýnky! „To není možné!“ bručel jsem a stopoval malé stopy v hlíně. Pak jsem ji uviděl. Malá, rezavá, huňatá… VEVERKA! Seděla na plotě, tvářila se nevinně a držela jahodu větší než její hlava. „Hej!“ zakřičel jsem. „To jsou naše jahody! Nasbírej si oříšky, loupežníku!“

Veverka si otřela tlapku o vousky. „Prosím tě. Veverky nejsou jen na oříšky. Ty sbíráme na zimu. V létě jedu na jahodový režim.“

Zamrkal jsem. To mi nedošlo. „Ale tohle je záhon pro GELA’DORO sorbety!“

„A tohle je léto,“ odvětila a šup — další jahoda zmizela dřív, než jsem se nadechl.

Tak dobře, čas na akci. Schoval jsem se za keř, otevřel baťůžek a vytáhl kelímek lískovo-oříškové zmrzliny. Rozetřel jsem ji opatrně kolem záhonu jako voňavou past. „Operace lest začíná,“ zašeptal jsem.

Veverka seskočila ze stromu. Očichala vzduch. Pomalu se přiblížila. „Co to je?“ zamumlala. „Oříšky? To už je podzim?“

Usmál jsem se do keře. „Žádný podzim ty trdlo. Jen… malá lest.“

Veverka udělala tři opatrné krůčky. Pak čtvrtý. „To… to voní jako les po dešti… jako les před zimou!“ vydechla. Namočila špičku tlapky. Olízla. Ocas se jí nafoukl do velikosti koštěte.

„Tohle není obyčejné. Tohle je… mrazivě oříškové!“

Vyskočil jsem z keře tak dramaticky, až jsem si praštil hlavu o konev. „PŘESNĚ TAK! A právě jsi byla přistižena v zóně přísně tajné zmrzlinové operace!“

Veverka se pokusila utéct. Prosvištěla kolem jahod, odrazila se od bedýnky, přemet přes hrábě, pirueta ve vzduchu — a přistála přímo do prázdného kelímku. Ticho. „Mám tě,“ řekl jsem.

Z kelímku se ozvalo spokojené: „Můžeme to zopakovat?“

Zkřížil jsem ruce. „Tak dost! Ty mi kradeš jahody a já ti líčím pasti. Žádná hra, tohle je válka.“

Veverka vylezla, celá krémová a postavila se proti mně. „Válka? Já tomu říkám výzkum.“

„Výzkum?!“

„Ano! Jahody jsou v létě strategická surovina. Oříšky v zimě. Já jen optimalizuju zdroje.“

Zamrkal jsem. Tohle byla fakt chytrá veverka.

„Dobře,“ řekl jsem dramaticky. „Navrhuji dohodu.“

Veverka přimhouřila oči. „Poslouchám.“

Postavil jsem se na bedýnku jako vyjednavač. „Ty přestaneš krást jahody a budeš je se mnou hlídat. Žádný vetřelec, žádný pták, žádný ježek se k nim nepřiblíží.“

Veverka si založila tlapky. „A co z toho budu mít já?“

Naklonil jsem se blíž. „Na zimu dostaneš tolik oříškové zmrzliny, kolik tvoje bříško sní.“

Ticho. Vítr se zastavil. Listí přestalo šustit.

„Kolik moje bříško sní?“ zašeptala.

„Kolik tvoje bříško sní,“ zopakoval jsem.

Veverce se rozzářily oči jako dvě lísková jádra. „Wow, neomezené zásoby?“

„Omezené velikostí tvého bříška,“ upřesnil jsem.

Chvíli přemýšlela. Ocas jí kmital jako metronom. „A ještě něco,“ dodal jsem. „Když budeme spolupracovat, jahodový sorbet ponese tvoje jméno.“

Veverka zalapala po dechu. „Moje jméno?“

„V dobrodružné edici Tino. Veverka Jahodinka.“

Veverka se zapotácela. „Já… já… já budu mít vlastní zmrzlinu.“

V tu chvíli se ozvalo zahřmění. Ne z nebe — to Tomšos zabouchl dveře výrobny a šel zjistit, proč je u záhonu takový hluk.

„Tino!“ zahřměl. „Situace pod kontrolou?“

Postavili jsme se vedle sebe. Já dřevěný. Ona huňatá.

„Ano,“ odpověděl jsem pevně. „Získal jsem posilu.“

Veverka vyskočila na plot. „Ode dneška jsem oficiální spoluhlídač jahod!“

Tomšos si nás přeměřil pohledem, který znamenal: buď geniální nápad… nebo obrovský průšvih.

„Posilu?“ zopakoval pomalu.

Veverka se napřímila. „Jsem specialista na jahodovou bezpečnost. Rychlá. Mrštná a lehce mrazivě oříškově motivovaná.“

Podal jsem Tomšosovi lžičku. „Navrhuji ochutnat budoucnost.“

Smíchali jsme čerstvé jahody přímo ze záhonu s jemnou stopou lískovo-oříškové zmrzliny. Vznikla růžová spirála s lehkým oříškovým šepotem. Tomšos ochutnal. Zavřel oči. Ticho. Veverka si nervózně okusovala ocas. Já si nervózně okusoval… vlastně nic, jsem dřevěný.

Tomšos otevřel oči. Usmál se. „Zařazujeme do Duetů klasické GELAD’ORO edice.“

Veverka vykřikla tak hlasitě, že se tři vrabci odstěhovali na vedlejší strom.

Tomšos přikývl. „Platí. Hlídáš s Tinem jahody. V zimě dostaneš tolik oříškové zmrzliny, kolik tvoje bříško zvládne.“

Veverka se zasnila. „Možná si nechám trochu místa navíc.“

Od toho dne jahody nezmizely ani jedna. Protože když hlídá dřevěná loutka a hyperaktivní veverka společně, nemá šanci ani ten nejtišší ježek.