Ahoj, jsem Tino. Dřevěný, ale velmi odvážný dobrodruh. A expert na jednu zásadní věc – na zmrzlinu.
A můj batůžek? Vždycky plný GELAD’ORO. Moje tajná zbraň, moje palivo a můj život.
Dnes mě čekala malinová výzva.. Chtěl jsem překvapit Tomšose, mistra našeho gelata, a potřeboval nasbírat ty nejsladší maliny na sorbet, co chutnají jako lesní kouzlo. Napnul jsem popruhy batůžku a vyrazil do lesa.
Dorazil jsem do malinového háje, červené bobule se třpytily na slunci jako lucerničky. Až na to, že si je střežil vlk Kambo. Hamoun jeden. Vždyť jsou pro všechny, a teď zrovna pro mě.
„Hej, co tu děláš?“ zavrčel vlk, sledujíc každý můj pohyb.
„Jen… malá obhlídka,“ zalhal jsem.
„Tenhle revír je můj!“ Přiblížel se ke mě a… vysvlékl mě ocasem z batůžku jako by byl lesní iluzionista. Byl jsem odzbrojen. Moje zmrzlina? Pryč! Moje zásoba energie? Pryč! Moje sebevědomí? Pryč!
„Dobře, Tino. Přes sílu zmrzliny to nevyjde, musíme ho přelstít.“ Ale kdo by mohl pomoct? No přeci mazanej lišák.
„Hm…. rozumím, potřebuješ zpátky batoh a natrhat si maliny?“ ujasňovali jsem si.
„Přesně tak,“ přikývl jsem. „A nechci být u toho sežrán.“
Lišák se ušklíbl. „To zvládneme. Ale bude to chtít plán hodný mistra.“
„Plán hodný mistra?“ zeptal jsem se s napětím. „To zní nebezpečně.“
Lišák se ušklíbl ještě víc.. „Nebezpečí je moje druhé jméno. Sleduj.“
Přiblížili jsem se k malinám. Já se schoval za keřem, zatímco Lišák oběhl háj na druhou stranu a na hlavu si navázal červený šátek. „Hej, vlku… jdu k babičce, nevíš jakým směrem? křikl a mával tlapkou tak přehnaně, že by z toho byl komiksový gag. Kambo se otočil a vyrazil za ním. Zabralo to.
Já mezitím tiše, velmi tiše, jako list ve větru, klouzal po hlíně k batohu. Srdce mi bušilo, každý krok byl jako na provaze nad propastí. „Skoro… hotovo…“ mumlal jsem si, zatímco Lišák předváděl Červenou Karkulku, aby odvedl Kamba co nejdál od háje.
V tom zmatku, uklouzl jsem na malinové šťávě. Lišák mezitím vylezl na strom, udělal salto a zakřičel: „Tino, teď nebo nikdy!“ A tak jsem se odrazil, skočil přes kládu a přistál přímo u batohu. Srdce mi bušilo jako buben a oči sledovaly Kamba, který se plazil spadaným listí.
„Tino, rychle!“ zakřičel Lišák do železničního tunelu, aby vlkovi zmátl cestu. Kambo se protočil, zakopl o kořen a zakousl se do vlastního ocasu.
Já jsem chytil batoh a vyrazil mezi malinové keře. Každý krok byl jako kdyby se les proměnil v nejdivočejší horskou dráhu. Když jsem se ohnul pro první maliny, Lišák mě pokynul: „Použij ruce, nohy a hlavu, všechno se počítá!“
A tak jsem začal sbírat – jedna kapsa, druhá kapsa. Kambo se mezitím snažil zorientovat, kde vlastně jsme. Jenže Lišák ho stále odváděl falešnými pokřiky.
„Perfektní!“ zašeptal jsem mezi sbíráním. „Teď už to máme pod kontrolou.“
Po pár minutách jsem měl malin plnou košilku, každá jako malý drahokam. Lišák přistál vedle mě, olízl si červený šátek a řekl: „Teď je čas na sladký konec. Zlechtáme ho?“
„Zbláznil se?“ Vytáhl jsem z batohu kelímek s makovou zmrzlinou a hodil ho před Kambu.
„I rozzlobený vlk si zaslouží odměnu,“ špitl jsem do ticha. Kambo na nás chvíli zíral, zavil a pak prokousl víčko. Do tlamy se mu vlila lahodná opiová chuť makových palic a během chvíle usnul. Chrrrrrrrr.
Když jsme dorazili zpátky, já a Lišák jsme začali míchat sorbet z malin. „A víš co?“ řekl jsem Lišákovi, když jsem přidával poslední lžíci, „Od teď ti budu říkat Maliník.“
Lišák se ušklíbl, a já věděl, že i naše zmrzlina dostane od Tomšose své jméno. Lišák Maliník – lesní sorbet plný smíchu, dobrodružství a malinové odvahy..
